Karel IV. jako zákonodárce

Karlův zákoník měl celkem 127 článků a jeho cílem bylo zabezpečit v království pořádek, aby se nemohl opakovat chaos panující v zemi za vlády Karlova otce Jana. Zabýval se jak významnými záležitostmi, jakým bylo nástupnické právo na trůn, práva nejvyšších královských úředníků i důvody a forma jejich případného potrestání, tak i třeba dědickým a manželským právem. Poprvé v historii se v něm objevila ustanovení o ochraně přírody, která zakazovala svévolné kácení zemských hvozdů. Dokonce se v něm objevila ustanovení omezující hazardní hry, když hra v kostky byla povolena jen v případě, že se bude hrát o hotové peníze nebo o malý dluh. Někteří šlechtici totiž této hře doslova propadli a byli schopni kvúli kostkám přivést své panství na mizinu. Karlův zákoník řešil tresty pro lupiče, žháře, vrahy a vzbouřence, ale také české šlechtě zapovídal svévolné a kruté zacházení s poddanými. Například zakazoval uřezávat poddaným nosy, vypichovat oči či utínat ruce.

Nicméně právě v tomto ohledu Majestas Carolina narazil. Čeští páni se nedokázali smířit s tím, že by jim panovník upíral něco z jejich zvykových práv, nehodlali se vzdát části své moci ve prospěch pa­novníka. Jak podotýka historik Tomáš Straka, „českým pánům vadilo asi především to, že by právo mělo být psané a jasně dané". Z nezáviděníhodného postavení, do něhož se Karel svým odváž­ným vstupem dostal, vymanévroval jako obvykle velmi obratně. Dne 6. října 1355 dal vyhotovit dvanáct listin stejného znění, v nichž prohlásil, že zpečetěný zákoník nešťastnou náhodou shořel a že tudíž nikoho z knížat a pánů nezavazuje. Šlo ovšem o zjevnou mystifikaci, která zakrývala císařův ústup. Šlechta se však zdála být spokojena.

To, co se císaři nepovedlo doma v Čechách, vynahradil si ve Svaté říši římské. Se svou manželkou Annou Svídnickou se přes Karlštejn vydal do Norimberku, kde byl za jeho přítomnosti 25. listopadu 1355 zahájen říšský sněm. Karel mu poprvé předsedal jako římský císař. Na počátku roku 1356 pak byl na sněmu přijat Karlem předložený říšský zákoník nazývaný podle císařské zlaté pečeti Zlatou bulou Karla IV.

Zlatá bula je nepůvodní označení pro zákoník vydaný Karlem IV. roku 1356, jenž upravoval základní ústavní uspořádání Svaté říše římské a v zásadě platil až do jejího zániku, tedy celých 450 let. „Zlatých bul", tedy listin zpečetěných kovovou pečetí (bulou) ze zlata, vydával Karel velké množství, tento zákoník však nabyl takového významu, že kolem roku 1400 se obecný termín „zlatá bula" začal ztotožňovat právě s tímto dokumentem jako jeho všeobecně srozumitelný název. V českém prostředí ovšem vzhledem k široké známosti Zlaté buly sicilské bývá používán pojem „Zlatá bula Karla IV."

Dochovalo se celkem sedm originálních exemplářu, jež byly vyhotoveny pro pět ze sedmi říšských kurfiřtů (arcibiskupové mohučský, kolínský a trevírský, český král, falckrabě rýnský) a pro města Norimberk a Frankfurt nad Mohanem (ta do nákladného vyhotovení vlastního exempláře investovala, neboť Zlatá bula potvrzuje a posiluje jejich význam). Naopak zbývající dva kurfiřti (vévoda saský a markrabě braniborský) pravděpodobně z finančních důvodů od pořízení vlastní kopie upustili. Český exemplář přešel v průběhu dějin do habsburských rukou a dnes je uložen ve vídeňském archívu.

Význam Zlaté buly spočívá především v tom, že kodifikuje pravidla volby panovníka Svaté říše římské. V minulosti totiž nejednou docházelo k nejasnostem ohledně toho, jaká volba je právoplatná (zda jednomyslná či většinová, zda jde o většinu přítomných či většinu všech kurfiřtů) a kdo vlastně disponuje volebním hlasem (teprve v průběhu 13. století se počet kurfiřtů ustálil na sedmi, nejednou si ovšem titul, k němuž kurfiřtský hlas příslušel, nárokovalo více osob). V krajním případě vedly rozbroje k tzv. dvojí volbě, po níž se za vítěze prohlašovali hned dva kandidáti, což říši uvrhlo ve zmatek a v boje o trůn (k poslední dvojí volbě před vydáním Zlaté buly došlo roku 1314). Odstranění možnosti takového rozkolu jednou provždy je jakožto účel vydání zákoníku výslovně uvedeno v rozmáchlém úvodu. „Každé království, je-li rozděleno, pustne...

K vydání takto závažného ústavního dokumentu přistoupil Karel záhy po své císařské korunovaci. I s nově nabytou autoritou však v žádném případě nejde o prosté nadiktování jeho svrchované vůle, naopak, Zlatá bula je výsledkem kompromisu a trpělivého vyjednávání s ostatními kurfiřty, a to nejprve na sněmu v Norimberku (prosinec 1355/leden 1356) a poté na sněmu v Metách (listopad/prosinec 1356). Na obou sněmech Karel průběžně vyhlašoval právě dojednané články, takže Zlatá bula vznikala postupně a obtížně. To se podepsalo na samotném textu, který není zcela konzistentní ani stylisticky dokonalý - koncepty připravené v Karlově kanceláři byly na jednáních upravovány, formulace různě vypouštěny či naopak doplňovány podle výsledku vyjednávání, norimberská a městská část mají poněkud jinou formální úpravu a ani pořadí jednotlivých kapitol (celkem jich bula čítá 31) není zcela logické. Císařova únava z vleklých jednání, prokládaných velkolepými společenskými akcemi, se pravděpodobně promítla do ustanovení, jež v době konání sněmu zakazuje pořádání velkých hostin.

Karel nezapomínal na hájení zájmů Koruny české, jejíž privilegia stejně jako postavení českého krále mezi kurfiřty měly být Zlatou bulou navždy potvrzeny. V kapitole VIII je tak Koruně české garantována soudní svrchovanost - žádná tamní osoba se se svým sporem nemohla odvolat k vyšší autoritě než k soudu českého krále. V průběhu jednání si ovšem obdobná privilegia vymohli i zbylí kurfiřti, takže v kapitole XI je v podstatě totéž zaručeno i duchovním kurfiřtům a na jejím konci též kurfiřtům světským; i to ukazuje, jak složitě se znění zákoníku rodilo.

V první řadě text Zlaté buly upravuje prúběh volby panovníka a právní postavení kurfiřtů; do podrobností jsou zde rozvedeny - pro středověk tak významné - záležitosti ceremoniální. Frankfurt je potvrzen jako místo volby. Čechy jako místo královské korunovace, místem císařské korunovace měl být nadále Řím a Norimberk jako místo prvního sněmu nového panovníka. Touha zabránit rozkolu vysvítá z ustanovení o nástupnictví světských kurfiřtů, aby si volební hlas nemohly nadále nárokovat různé větve rodu a o neoddělitelnosti volebního hlasu od vlády v příslušném území, aby si např. sesazený a vyhnaný český král nemohl dále nárokovat kurfiřtský hlas, jako tomu bylo roku 1314 v případě Jindřicha Korutanskeho. Některá ustanovení se obecně zabývají udržováním říšského míru, jako např. kapitoly o odnímaní lenních statků nehodným či o zákazu spikleneckých spolků. Leitmotivem Zlaté buly je výrazné posílení úlohy kurfiřtů jakožto „sloupů říše", kteří jsou výrazně odlišeni od všech ostatních říšských knížat a je zdůrazněn jejich význam. V kapitole XII se navíc píše, že kurfiřti by se měli každý rok nejméně jednou sejít a jednat „o blahu říše a světa" - sedmero knížat je tak povýšeno na jakýsi permanentní vládní výbor, který měl fakticky spolu s panovníkem řídit osudy Říše. Za tímto účelem měli dokonce (kapitola XXXI) světští kurfiřti svým následníkům zabezpečit výuku italského a slovanského (českého) jazyka. Obě tato ustanovení sice zůstala pouze na papíře, faktem však zůstává, že kurfiřti už napříště fungovali jako jasně ohraničený vyšší stav a základní kontury jejich zvláštního právního postavení, jakož i průběhu volebního aktu zůstaly nezměneny až do napoleonských válek. Zákoník platný po staletí je tak nejlepším důkazem Karlova státnického umění. Slavnostním vyhlášením Zlaté buly říšský sněm 10. ledna 1356 prakticky skončil. Slouží Karlovi kde cti, že jeho říšský zákoník si udržel platnost prakticky až do roku 1806, kdy zanikla Svatá říše římská.