Karel IV. aneb učit se cizí jazyk .

V mládí jsem totiž pobýval v Praze. Studoval jsem mezi roky 1968 a 1970 vysokou školu. Byl jsem pozván československým  ministerstvem kultury na základě nové mezinárodní dohody o výměně studentů. Byl jsem první západoněmecký student, který oficiálně studoval evangelickou teologii na fakultě v Praze.

Můj úplně první den v Praze byl tedy 24. srpen 1968. Tři dny předtím už přijeli jiní ''hosté'', kteří byli ''pozváni'' chránit zemi. A pod jejich ''ochranou'' jsem pak zažil dva z těch nejhezčích a nejzajímavějších roků mého života, i když jsem s těmito ''hosty'' nemohl komunikovat – neuměl jsem totiž ani slovo česky nebo rusky.

Rychle jsem však v Praze našel kamarády, kteří mi celou situaci vysvětlili. Ale nejenom to, poskytli  mi i přesnější vhled do života české společnosti. 

Naučili mě  dívat se na aktuální změny  politické situace z pozice určitého odstupu a moudrosti. Naučil jsem se od nich různá přísloví jako například „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“ nebo „Kolik jazyků znáš, tolik životů máš.“ A tuhle větu nosím od té doby sebou.

Dozvěděl jsem se, že tahle věta sahá až do dob císaře Karla IV. Byl jsem překvapen, protože v Německu se tenkrát o císaři Karlovi moc nemluvilo a pokud ano, tak spíše pejorativně. V našich učebnicích se pravidelně objevovala jeho přezdívka „Pfaffenkönig“ (latinsky „rex clericorum“). Výraz „Pfaffe“ byl a je dodnes nadávka pro „kněze“.

Tehdy to znamenalo v souvislosti s Karlem IV., že byl považován za jakéhosi politického zbabělce, který vždy jen podléhal požadavkům církve. Trvalo mi to určitou dobu, než jsem se zbavil těchto  historických  předsudků, kterými jsem byl naočkován ve škole.

Dozvěděl jsem se například,  že  císař Karel ovládal pět jazyků a že doporučil svým kurfiřtům, aby  svoje děti vychovávali v tom samém duchu. Každé české dítě to vědělo, jenom já ne. Pro mě to byla úplná novinka. A jestli dnešní německé děti o tom vědí, mohu jen pochybovat.

Příklad císaře Karla  se mi líbil. Ale už  mi bylo přes dvacet let a císař Karel přece s cizími jazyky začal už jako dítě. A k tomu jsem já ještě měl zvláštní odpor vůči výuce jazyků. Totiž ve škole mě jazyky moc nezajímaly. Byl jsem spíš orientován na přírodní vědy a při maturitě jsem skoro propadl z angličtiny. I dneska nacházím důkaz pro svoji skepsi proti zbytečnému úsilí při učení se nového jazyka. Například čtu v předposledním čísle časopisu Respekt, že mezinárodní tým vědců už velice dlouho pracuje na vydání obsáhlého latinského slovníku. Začali prý v roce 1894 a pracují momentálně na písmenu P. Něco takového by pro mě nikdy nepřicházelo v úvahu. Pro mě to bylo jasné: Učit se jazyk musí být zábava. A zábavu jsem v Praze měl.

Karel IV. měl proti mě jednu výhodu. Otec i matka hovořili různými jazyky a navíc se spolu hádali natolik, že potom spolu nemluvili vůbec. Karel se tudíž musel učit nejméně dvěma jazykům od malička. Pobyty ve Francii, v Itálii a v Německu či Rakousku mu otevřely k těmto jazykům dveře. Něco podobného zažívají dnešní studenti, když v rámci programu Erasmus po nějakou dobu studují v jiném jazykovém prostředí.

Když já jsem se chtěl v roce 68 připravit na studium v Praze, měl jsem k dispozici jednu, možná dvě cvičebnice českého jazyka. Pokud se ale dnes podívám na internet, vidím rostoucí počet programů a instituci, které nabízejí možnost studia českého jazyka. To je – myslím - do budoucna jen dobrá zpráva.

Totéž platí i pro zahraniční výměnné programy, jako je systém Erasmus. Když jsem studoval já, byl jsem na všechno sám. K tomu musím ovšem pravdivě poznamenat, že – i v rámci napjaté politické situace mezi východem a západem – pro mě platila stejná práva i povinnosti jako pro domácí studenty. Což zahrnovalo například i bezplatnou lékařskou péči a studium bez poplatku. Tohle ještě dneska není všude na světě samozřejmostí. Vím dost dobře, o čem mluvím – oba moji synové studovali v Spojených Státech respektive v Kanadě. A když oba konečně obdrželi své diplomy, byl jejich otec skutečně už zchudlý muž.

Vlastně jediné, co mi zůstalo v paměti jako negativní vzpomínka, byly pasové formality. Únavné čekání na výjezdní doložku v Bartolomějské ulici tehdy, když jsem chtěl například o letních prázdninách navštívit svou matku, nebyla žádna legrace.

Těchto procedur jsme však díky existenci Evropské unie již ušetřeni. Měli bychom však dnes být ve velkém střehu, aby náš společný smysl pro evropskou integraci neutrpěl nenapravitelné škody. Aby Evropa neskončila jako Karlovo první manželství.

Evropa jako politický subjekt se v současnosti nachází v poměrně vážné krizi. Během následujících tří týdnů se obyvatelé Velké Britanie hodlají vyjádřit, zda chtějí setrvat v Evropské unii. Je logické, jakou ztrátu by odchod Britů pro ducha společné evropské jednoty znamenal.

Dobrý příklad v této souvislosti nám opět poskytuje Karel IV.  V zájmu dobrých vztahů s Anglií dokonce za anglického krále provdal svoji vlastní dceru. Bohužel, netrvalo ani půl století a na jeho celoživotní politické a vladařské úsilí nedokázali jeho potomci adekvátně navázat. Lucemburkové odešli z císařského trůnu.

Karel nicméně po sobě zanechal výraznou stopu v obou našich zemích. Zakládal a stavěl hrady a kláštery - jak v Česku, tak v Německu. Naše instituce, ID Carolina, si klade za cíl Karlův odkaz udržovat a seznamovat s ním nejen českou, ale i evropskou veřejnost.

Díky svému životnímu příběhu, který jsem lehce nastínil, jsem celkem logicky v sobě objevil zájem nejen o český jazyk, ale například  i o české sklo, české muzejnictví, českou historii a českou kulturu obecně. ----  Ted mě napadá, že jsem tady něco zapomněl: a sice český hokej --- Proto jsem s radostí přijal nabídku stát se členem správní rady ID Carolina a podílet se na činnosti tohoto ústavu. 

Tolik k tématu „Karel IV. anebo Učit se cizí jazyk.“.

Teď musím ale ještě přidat dodatek. Pan Vaculík mě požádal, abych Vám připravil krátký úvod do našeho prvního výstavního projektu, který má zatím pracovní titul

Inkvizice – od kladiva na čarodějnice k modernímu profilingu.

Pracujeme momentálně na scénáři. Až bude hotový, pošleme vám kopie. Počítám s tím, že to bude za měsíc. Nyní bych Vám chtěl dát stručný úvod do historického pozadí tématiky.

Téma „Inkvizice – od kladiva na čarodějnice k modernímu profilingu“ neobvyklým způsobem spojuje myšlení v době Karla IV. s myšlením moderní doby. Ukazuje na nečekané paralely dneška s obdobím před 700 lety.  Pokud jste viděli film „Kladivo na čarodějnice“ Otakara Vávry z roku 1969, znáte pojem „Inkvizice“. A jestliže jste viděli film „The Silence of the Lambs“ s Jodie Forster můžete si pravděpodobně představit, co asi pro americké kriminalisty pojem „Profiling“ znamená. Ale co má Karel IV. s tím společného?

Víme, že Karel miloval naboženství, tedy křesťanství. Jedna z hlavních povinností vladaře země české a římského císaře byla ochránit křesťanství nejenom před nepřáteli zvenčí ale i před nepřáteli, kteří žili v zemi - tedy před nevěřícími a před heretiky. Heretici nebo kacíři byli převážně valdenští, kteří působili v jižních Čechách. Aby se jich zbavil, instaloval Karel IV. v Čechách takzvanou neustálou inkvizici.

Inquisice už byla o sto let starší. Inquisitoři - název se  odvozuje od latinského pojmu inquirere, což znamená  „vyšetřovat“ ­- byly tedy vyšetřovatelé. Byli právními experty na základě kanonického práva. Pro mladší nástupce psali rukověti s cílem usnadnit jim nalezení heretiků. Podle jejich modelu měli mladi inquisitoři posuzovat jak kacíř fyzicky vypadá, jaké jsou jeho názory a v čem spočívají jeho „mylné představy“ a jakých skutků se v dané souvislosti dopouští. Vytvářel se tedy svým způsobem jakýsi profil kacíře. Předpokládalo se, že takto lze odhalit působení ďábla a nalézt způsob, jimž bude možno hájit pravou víru.

Nejslavnějším příkladem takových rukovětí se stal spis „Kladivo na čarodějnice“, který byl publikován v roce 1486. V tomto souboru tehdejšího bádání bylo popsán profil obyčejné čarodějnice nebo typického kacíře. Čarodějnictví bylo posuzováno jako kacířství, což znamenalo, že státní moc musela oficiálně zakročit a předat případ inkvizičnímu soudu. To je všeobecně známo.

Málo známo ale je, že autor tohoto „Kladiva“ byl papežem poslán na konci 15. století do Čech, aby tady vypátral zločiny kacířů. V roce 1503 publikoval rozsáhlý spis proti Českým Bratrům, kteří tenkrát byli známi pod pojmem „Valdenští bratři“. Autor zemřel 1505 v Olomouci.

Nyní na téma „profiling“.

Pojem se objevuje v posledních 35 letech jako nová kriminalistická metoda. Populárně řečeno je profiling ta činnost, kterou koná  Jodie Foster ve filmu. Cílem profilingu je tedy vytvořit profil iracionálního zločince. FBI tuhle techniku vyvinulo kolem 1980, když byl zaznamenán nárůst kriminálních případů, které nebylo možno vyřešit pomocí dosud používaných metod logického myšlení. Převážně se jednalo o sériové vraždy. Začalo se tedy zkoumat pozadí těchto činů, možná motivace pachatelů a hledaly se jejich povahové i fyzické rysy. Předpokládalo se, že pachateli takových činů mohou být zřejmě psychopatologické osobnosti.

Je to tedy jednak zcela nový kriminalistický postup, jednak návrat k obdobným úvahám, které se objevovaly ve středověku při odhalování kacířů. Klasické kriminalistické vyšetřovací postupy, reprezentované např. Sherlockem Holmesem, nefungovaly, neboť slavný obyvatel Baker Street s takovými případy nikdy neměl co do činění. Řešil věci selským rozumem: Tam leží mrtvola muže, má díru v hlavě, vedle něj stojí jeho manželka, má v ruce revolver, z něhož se kouří. Tak …..

Profiler pracuje spíš psychologicky. Při seznámení se s místem činu pátrá po charakteristických prvcích, jimiž pachatel „pracoval“. Podle těchto znaků se pak snaží posoudit charakter pachatele a pokouší se určit po jakém typu muže či ženy má smysl pátrat. Předpokládá se, že každý takový pachatel má něco jako svůj zvláštní „rukopis“. Podle typu tohoto „rukopisu“ se posléze určuje, zda je pachatelem např. intelektuál nebo ne, zda se pachatel chová podle předem stanoveného plánu nebo spíše nahodile a emotivně.

Tím pro dnešní den skončím. Ale mám ještě jednu malou připomínku. Měli byste pravdu, kdybyste namítnuli, že historická mezera mezi středověkem a moderní dobou je větší než tady popisuji. Ano, máte pravdu. Zde je příklad. Inkvizitoři byli totiž současně také sami pachateli trestných činů. Nejraději odsuzovali bohaté delikventy, protože měli podíl z propadlého majetku odsouzených. Dokonce byli i podplatitelní. A takovou korupci si přece dneska nemůžeme v žádné ze zemí někdejší říše římské vůbec představit.